HISTORIE VZNIKU KNÍŽKY A UKÁZKY TEXTU

SVINKA ŘÁDÍ

Jak to začalo

Projekt této knížky pro děti vznikl z iniciativy dobřichovické výtvarnice Zuzany Čížkové, která si začala v dobřichovickém podzámčí kreslit brouky ze své zahrady. Později oslovila svoji známou Janu Laňkovou, dle jejího námětu napsala pohádkové příběhy odehrávající se v Dobřichovicích v okolí zámku. Sazbu knížky dělá další dobřichovický resident Samuel John King. Kniha je na českém trhu unikátní v tom, že je psaná speciálním písmem vhodným pro dyslektiky a dysgrafiky.

 

Ukázky : Kapitola I.

Kouzelná zahrada

Bylo jednou jedno pohádkové městečko, které leželo v nádherném údolí a nabízelo půvabný pohled na okolní lesnaté kopce. Všem lidem a zvířátkům se tu žilo moc dobře, a proto mu začali říkat Dobřichovice. Podél městečka tekla klidným tempem široká řeka, která však zvláště po dešti dokázala být i divoká. Když pak za sebou nechala poslední obydlí, začala proudit zdánlivě ospale. V dálce mezi poli zřejmě zapomněla, že je řekou, začala se vlnit jako obrovský had a vytvořila klidnou zátočinu, utajenou mezi vlhkomilnými stromy a keři. Na okraji městečka se na levém břehu řeky jako připomínka dávných časů vypínal starobylý zámek. Se svou hranolovou věží vévodil celému okolí. Možná, že se tu o půlnoci na malém nádvoří procházela Bílá paní a všechna další zámecká strašidýlka. Z jedné strany k zámku přiléhala velká zahrada obehnaná kamennou zdí, která byla celá porostlá bujným břečťanem. Mezi jeho pevnými šlahouny se schovávala malá dřevěná branka. Jakmile se tento půvabný vstup otevřel, mohli jste projít dovnitř po úzké pěšince posypané lesklým pískem. Náhle jste se ocitli na kouzelném místě, kde jste mohli jste objevovat všechny ukryté skvostné poklady. Veškeré rostlinstvo se zde rozrůstalo a rozpínalo do všech stran. Od nízkých druhů trav, ozdobných bodláků, kapradin až po kvetoucí keře popínavé růže, jasmínu nebo černého bezu. Vzduch byl prosycen opojnou vůní vegetace. Ze všech stran se ozývalo melodické štěbetání drobných ptáků. Na bohatě osázených záhoncích kvetlo množství barevných květin, zelenaly se listy kořenové zeleniny a nechyběly ani voňavé bylinky jako máta, meduňka nebo libeček. Nad tím vším kralovaly rozložité koruny ovocných stromů a kolem nich se vesele honili něžní motýli. Rostliny v zahradě tvořily dohromady tajemný svět, kde se odehrávaly obyčejné, ale někdy i nečekané a překvapující příběhy jeho zvířecích obyvatel. 

Zloděj v zahradě

Teď se v křovinách něco pohnulo. Nějaké pichlavé klubko. Byl to ježek, šramotil v listí a se zvednutým čenichem nasával vzduch. Objevil na zemi nějaký znamenitý pamlsek a s plnou rozkoší se oddal hodování. Nejradši má k snědku tučného červa, ale občas se přiživí i žabkou. V přítmí podél zdi zrovna zelenošedá ropucha Bufa trhala na keřích tajuplné větvičky čarověníku v domnění, že jsou nadpřirozené a spojené s čarováním. Těmto větvím říkala ropucha hromová košťata nebo také čarodějné metly. Přitom si pořád dokola skřehotala ta svoje kouzelná zaříkadla, která potulujícího se ježka přilákala. Kolíbal se mezi trávou a pobrukoval si: "Žába leze do bezu, já tam za ní polezu. Kudy ona, tudy já, až ji chytím, bude má." Naštěstí se stačila Bufa před bodlináčem rychle ukrýt. Když ježek nepochodil, pokračoval ve své průzkumné cestě dál mezi stromy. Ropucha potom doma u jezírka z větviček připravovala zázračné lektvary života. Zřejmě si chtěla pro sebe vyčarovat nějakého náramného ropušáka. Několikrát při noční obchůzce ještěrka Bufu zahlédla, jak na břehu za trsem kapradí zapálila velkou svíčku a pomalu odříkávala: "Čarověníku síly, ať se mé přání splní v blízké chvíli. Tajemná moci vznes se z plamene a splň, po čem prahne srdce mé." Potom ještě vždy dlouho do noci hlasitě kuňkala. Když dnes v noci procházela Vivi kolem jezírka, také ropuchu spatřila. Podřimovala na velkém zeleném lopuchu, který se houpal na vodě. Bufa byla nehezká tlustá baculka. "Měla by více cvičit, takhle od ní každý ropušák uteče," pomyslila si Vivi. "Kdyby zhubla, byla by určitě zdravější a šťastnější, naše tělo není stavěno k lenošení, ale k pohybu." 

 

Neposedná Celestýna

Když nadešel večer, vydaly se svinky pěšinou mezi kameny za potravou. Ničím nepohrdnou, jsou všežravé. Nejradši mají tlející rostlinky a různé zbytky, ale pochutnají si také na houbách nebo spadaném ovoci. Svinka Celestýna a její kamarádi si počkali, až se nikdo nedíval, mezi trsy levandulí se tajně se oddělili od ostatní rodiny a přemýšleli, co by podnikli. Vzduch byl ztěžklý hutnou směsicí vůní rozmanitých květin. "Ahoj hlemýžďata, pojďte si s námi hrát," volaly svinky. "Vždyť už je večer, to chodíme spát." "Aspoň na chvíli, bude zábava," žadonily svinky. Edík a Otík tedy svolili. "Dobře, ale opravdu jen na malou chviličku, pak musíme do postýlek." Kupovité mraky zatáhly oblohu a urychlily soumrak. V zahradě se pak velmi rychle setmělo, všechno utichlo a většina zvířátek ulehla k spánku. Některá noční zvířátka, ta, která se probouzí teprve až po západu slunce, se vydala na lov. Také rodina svinek pátrala článkovitými tykadly v mechu a v porostu řas. Nad zahradou dokonale tiše přeletěl osamělý netopýr a někde v trávě nacvičovali cvrčci své árie na chystaný koncert. Na jasné černé obloze zazářily miliony hvězd. Svinky se vzájemně pošťuchovaly, ale hlemýždí bráškové se začínali bát. Naslouchali zvukům noční zahrady a snažili se prohlédnout tmavé kouty. Oči měli na stopkách, tedy pardon, vlastně na tykadlech. Zdálo se jim, že je za stromem někdo špehuje. "Je to možné," ptal se potichu Edík svého bratra, "nebo je to jen mámení smyslů? Co asi číhá za rohem? Bráško, já se bojím a už chci domů." "Nic takového, jdeme si hrát," řekla svinka Celestýna a začala bláznivě běhat po mraveništi nahoru a dolů. "Chyťte mě, chyťte mě," volala. Ostatní svinky se přidaly, rejdily po mraveništi, až ho celé rozhrabaly. "To nemůžete, takhle řádit," říkali hlemýždí bráškové, "to je mravenčí domeček a vy jim ho boříte!" Ale svinky neposlouchaly. Dál si rozpustile hrály na honěnou. 

 

Slovo sponzora: 

Můj život na zámku v Dobřichovicích

Příběh knihy Svinka řádí se odehrává v okolí dobřichovického zámku, který je mojí srdeční záležitostí. Narodil jsem se zde a strávil tu celé dětství. Proto jsem uvítal možnost podpořit vznik této knížky.

A jak se moje rodina dostala k bydlení právě na dobřichovickém zámku? Budova byla zabrána komunistickým režimem v roce 1945 a od té doby chátrala a postupně sloužila jako bytový objekt, sklad hnojiva zemědělského družstva, ruina pro natáčení filmů apod.

V době, kdy byl zde naší rodině přidělen byt, byl zámek již ve značně špatném stavu. Do místností zatékalo, na chodbě se nacházel jediný společný záchod. Nebyly zde ani základní rozvody vody.

Ve zchátralém objektu vytvořil Místní národní výbor několik bytových jednotek, o které nebyl kvůli špatnému stavu budovy zájem, a tak je nakonec přidělili politicky nespolehlivým osobám, v podstatě za trest. Můj otec byl komunistickým režimem vězněn čtrnáct let. Po propuštění mu byl přidělen byt právě zde na zámku. Dnes to zní možná jako romantika, ale pro moje rodiče to byla těžká dřina. Vychovávali zde čtyři děti, všechna voda se musela nosit v kýblech ze studny na nádvoří po třiceti schodech nahoru do patra. Pralo se v neckách na dvoře. Stejné to bylo s topením, bývalo potřeba vytahat do patra polena na topení na celu zimu. Dodnes to považuji za skutečně heroický výkon svých rodičů. Dětství jsem zde ale prožil krásné.

Po roce 1989 přešel zámek opět do správy řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Ti mu sice opravili střechu, ale objekt zůstával stále uzavřený. Když jsem se v roce 2002 stal starostou města Dobřichovice, oslovil jsem představitele řádu a snažil jsem se o zapojení zámku do společenského života města. To se nakonec po složitých jednáních podařilo. Vždyť ani zastupitelstvo města nebylo tehdy pronájmu zámku zpočátku příliš nakloněno. Dnes si již nikdo nedokáže představit, že by byl zámek opět chátrající a opuštěnou ruinou v centru města. Na zámku byla otevřena restaurace Zámecký had, která zde fungovala šestnáct let, a vinárna Českého archívu vín. V současné době tu můžeme zajít do hospůdky U Věže. Zámek je stále důležitou součástí života Dobřichovic se svou nezaměnitelnou atmosférou, v jeho areálu se odehrávají velké společenské akce jako Vinařské slavnosti, Adventní a Vánoční trhy, i nespočet koncertů. A já si při každé jeho návštěvě vždy vybavím krásné dětství, které mi zde připravili moji rodiče.

Vzhledem k tomu, že dobřichovický zámek je centrem dění i této knihy, rád bych jí popřál, aby do ní přešel genius loci zámku. A to se již určitě podařilo.

Michael Pánek